Louisa instinktivně popadla madlo nad dveřmi auta, aby se udržela. Teprve když stabilizovala své těžiště, podívala se ven.

Pod tmavomodrou oblohou mohla matně rozeznat obrysy nekonečných pohoří táhnoucích se do dálky.

Cesta pod jejich vozem nebyla ničím jiným než popraskanou hlínou a štěrkem plným výmolů, rozježděným nespočtem kol. Auto se prudce naklánělo a drncalo. Čím hlouběji jeli, tím zrádněj