Zaparkoval auto a vydali jsme se dovnitř. Bylo tam až strašidelné ticho. Jak mě vedl po zadním schodišti a dlouhou chodbou ke dveřím poblíž okna ven, nezahlédli jsme ani živou duši. Odemkl dveře, otevřel je a ustoupil, abych mohla vejít jako první, a za mými zády rozsvítil světlo.

Než jsem si stačila pokoj prohlédnout, vzal mi z ruky kabelku a otočil si mě čelem k sobě. „Jsi nádherná, víš to?“