Podívala jsem se na telefon, bylo už po jedné ráno. „Další zastávka? Tristane, je pozdě.“

„Věř mi,“ řekl a něco v jeho hlase mi napovídalo, že je to důležité. „Chci ti něco ukázat.“

Projížděli jsme prázdnými ulicemi, město kolem nás spalo, až na občasný taxík nebo noční dodávku. Vzduch mě chladil na tváři a nesl s sebou vůni nočních květů a příslib svítání, které bylo ještě hodiny daleko.