Sierřin pohled byl příliš přímý, příliš zřejmý.

Jonathan ze sebe vydal krátký smích, napůl pobavený, napůl podrážděný.

Místo toho, aby se trápil něčím jiným, jednoduše si ji stáhl do náruče, i s dekou.

„Moje chyba? Hmm? Kdo se to uprostřed noci vplížil do mého pokoje? Ty jsi ta, která založí požár a odmítá ho uhasit.“

Jak mluvil, kousl ji do ušního lalůčku, neschopen odolat pokušení ji dráždit. Ja