„Ofélie?“

Pomalu ji probudil zvuk Nebořina hlasu. Služebná dřepěla vedle ní u postele.

„Je už po večeři. Chceš něco k jídlu?“

Ofélie se zamračila a pomalu se posadila, přičemž si přitáhla prostěradlo, aby si zakryla nahé tělo. Rozhlédla se kolem, kožešinový plášť ležel úhledně složený v nohách postele a v černočerné tmě večera místnost osvětlovalo několik zapálených svící. On byl pryč.

„Je hod