„Ofélie?“

Pomalu se probouzela za zvuku Nebořina hlasu. Služebná dřepěla vedle ní u postele.

„Je po večeři. Nechceš něco sníst?“

Ofélie se zamračila, pomalu se posadila a přidržovala si prostěradlo, aby si zakryla nahé tělo. Rozhlédla se – kožešinový plášť ležel úhledně složený v nohách postele a v naprosto temném večeru prosvětlovalo pokoj několik zapálených svíček. Byl pryč.

„Je už moc pozdě?“

„