Dýchala těžčeji a hlasitěji, vlnila boky a po těle jí stékala krůpěj potu. Každý Oféliin nádech byl tak svůdný, a ty, které přecházely ve sténání, byly ještě dráždivější. Rytíř války nemohl ze své konkubíny spustit oči. Když byla nahoře a jela na něm, nechtěl si nechat ujít ani vteřinu tohoto slastného výjevu. Byla to ona, kdo ho vedl a udával rytmus, a bylo to dobré, pro oba tak moc dobré.

Ležel