Pohled Amélie

Na okamžik jsem při pohledu na Mirandu ztuhla. Naklonila jsem se dál přes zábradlí balkonu a zírala na ni, jak vběhla do lesa, kde ji pohltily temné stromy. Neměla jediný důvod se takhle plížit. A už vůbec ne o půlnoci. Přestože na mě instinkty křičely a říkala jsem si, že bych měla požádat Tristana, aby se na to podíval, spěchala jsem zpátky dovnitř.

Tep se mi zrychlil. Co bych měla