Alexander

Srdce se mi zastaví, když rychle přiložím dlaně na obě strany Victoriiny tváře. Světlo z chodby mi umožňuje se jí podívat do tváře.

„Ani náhodou,“ řeknu jí rázně. „Potřebuju tě a ty to víš.“

Hořce se uchechtne. „Ale jak dlouho? Řekni mi to.“

Povzdechnu si. „Měla by sis jít lehnout do postele.“

„Ne. Potřebuju to vědět. Tobě na tom možná nezáleží, ale mně ano, tak to řekni.“

Bez ohledu na