Harper

Maddox a já jsme se pořád drželi za ruce, když jsme šli chodbou, ale nepůsobilo to romanticky. Bylo to naléhavé.

Moje podpatky hlasitě klapaly o podlahu, jak jsem zrychlovala, srdce mi bušilo v očekávání toho, co mi řekne.

„Hej,“ ozval se za mnou a stiskl mou ruku pevněji. „Zpomal. Nemusíme spěchat.“

Zprudka jsem se zastavila a otočila se k němu čelem. „Myslela jsem, že si chceš promluvit.“