„Konečně!“ řekla Amalia ve chvíli, kdy Monika otevřela dveře. V jejím hlase zaznívala ostrost, něco, co Monice neuniklo. „Tluču tu už věčnost. Slyšela jsi mě vůbec? Co jsi celý den dělala? Neříkej mi, že ses teprve teď vzbudila?“

„Potřebuješ něco?“ Moničino zamračení se prohloubilo, její rysy se zkroutily do něčeho k nepoznání, do něčeho ošklivého.

Amalia dceřinu odpověď ignorovala. „Volala jsi Iz