Třesoucími se prsty jsem Theovi přejížděla po linii čelisti a dávala si přitom pozor, abych se vyhnula hojícím se řezným ranám, které mu stále značily kůži jako jakési odznaky přežití. Dva týdny od chvíle, kdy se naším klidným útočištěm prohnal ten výbuch, a on stále spal. Hrudník se mu zvedal a klesal v mělkém rytmu, jenž se mi stal mukami i jedinou útěchou.

Naživu, a přesto nepřítomný. Se mnou,