Theo mě položil na postel, jako bych byla utkaná z křehkého skla, a jeho jantarové oči se od mých ani na okamžik neodtrhly, když se nade mě sklonil. Matrace pod jeho váhou klesla, známá a uklidňující, jak jeho tělo zakrylo to mé – nedrtilo mě, ale chránilo. Byla to živá připomínka toho, že po všem, co jsme prožili, jsme si k sobě opět našli cestu. V šeru si jeho rty našly mé a polibek se prohlubov