MONALISA

Už to bylo pár dní. Dva nebo tři dny nebo možná čtyři, už jsem vážně nevěděla. Sotva jsem žila. Jediným jasným znamením mé existence byly mé slzy.

Pohlédla jsem na jídlo na stole v pokoji a hned od něj odvrátila zrak. Od chvíle, co mě sem přivezli, jsem nic nejedla. Pila jsem sice trochu vody, abych zůstala naživu, ale nemohla jsem jíst, když jsem neměla ponětí, co se děje venku. Když