**Aiden**

Muselo být po druhé ráno, když to bušení začalo.

Probudil jsem se se zrychleným tepem, dezorientovaný, s nohama zamotanýma v prostěradlech. Poslední, co si pamatuju, byl sen – něco těžkého, bez tváře, ten druh snu, po kterém se třesete, aniž byste věděli proč. Pak se ten zvuk ozval znovu, ostrý a zoufalý, a vytrhl mě z mlhy.

Někdo byl u mých dveří.

Ještě napůl spící jsem klopýtal tmou a