Julian se na mě dlouze koutkem oka zadíval. „Panebože, ty tomu vážně věříš.“

Do tváří se mi nahrnula červeň. Co tím naznačoval? Že to Nicholasovi pořád není jedno?

Ne, jak jsem Juliana znala, jen se zase snažil rozvířit vody. Nemohla jsem věřit ničemu, co řekl nebo naznačil.

Silnice se začala stáčet a Julianovi, který se na mě stále díval, to unikalo.

„Oči na silnici, prosím!“ vyhrkla js