Následovala jsem Lillianu hlouběji do zahrad k malému stolku z tepaného železa se dvěma židlemi. Lilliana mi pokynula, abych se posadila, a pak usedla na protější židli.

„Jsem ráda, že máme konečně příležitost si takhle promluvit,“ řekla Lilliana. Opřela si obě ruce o desku stolu.

Na okamžik jsem její gesto zrcadlila, ale připadalo mi nepřirozené mít ruce zvednuté tak vysoko. Místo toho jsem