Během slavnostní večeře se ke mně Julian naklonil a pošeptal mi: „Mám stopu. Zítra ráno buď připravená.“

Zbytek večera jsem se z něj snažila dostat víc informací, ale on se na mě jen neurčitě usmíval nebo opakoval: „Budeš muset trpělivě počkat.“

Na konci večera jsem už měla sto chutí s ním zatřást, dokud by z něj odpovědi prostě nevypadly.

„Doprovoď mě do pokoje,“ trvala jsem na svém,