Ušli jsme do chodby pět kroků, než se Nicholas začal vyptávat.

„Stalo se něco?“ zeptal se.

Nechtěla jsem mu lhát, a tak jsem pokrčila rameny. „Nic velkého.“

„Nic velkého je pořád něco.“

Zatímco jsem měla ruku zavěšenou do jeho paže, Nicholas diktoval, jak rychle nebo pomalu půjdeme. Teď zpomalil a dal tak jasně najevo, že to protáhne, jestli bude muset. Dělal si o mě starosti, poznala js