Vedle mě Nicholas zabručel.

Oba jsme ho teď ignorovali.

Julian se na mě usmál. "Děkuji ti, Piper."

Jak se den měnil ve večer a večer v noc, nedokázala jsem přestat myslet na Janein nůž a na to, jak málo chybělo, abych byla probodnuta.

Kdyby se Nicholas pohnul o půl vteřiny pomaleji, mohla jsem být mrtvá.

Kdybych zemřela…

Děsila jsem se těch myšlenek, ale stejně jsem se nutila jim čel