Pohled Luciena

Opřel jsem se v křesle, nohy uvolněně překřížené, jedna ruka ležérně spočívala na opěrce, druhá s línou grácií odklepávala popel z cigarety. Celá místnost slabě páchla tabákem a chladným tichem. Nijak jsem nespěchal, abych se pohnul – dokud jsem zpoza dveří pracovny neuslyšel hlas paní Beckové.

"Mladý Alfo, večeře je připravená."

"Už jdu," zavolal jsem.

S pomalým výdechem jsem típl