Carmenin zrak zrudl, myslí jí kmitla představa kulhající Riley, jejích kdysi bystrých uší odsouzených k hluchotě. Bylo to, jako by se jí přímo do srdce zabodla stovka jehel se stříbrnými hroty.

Zprudka se nadechla a donutila svého vlka vrátit se pod kontrolu. Její hlas byl jako praskání ledu na zamrzlé řece.

„Myslíš si, že tvá slova teď něco změní? Kdybys opravdu věděl, co jsi způsobil, už bys byl