Lucienův úhel pohledu

Opřel jsem se v křesle, nohy uvolněně překřížené, jedna ruka ležérně spočívala na opěrce, druhá s línou grácií odklepávala popel z mé cigarety. Celý pokoj slabě voněl po tabáku a chladném tichu. Nespěchal jsem se pohnout – dokud jsem zvenčí pracovny neuslyšel volat paní Beckovou.

„Mladý Alfo, večeře je hotová.“

„Už jdu,“ zavolal jsem.

S pomalým výdechem jsem típl cigaretu do