Z pohledu Riley

Nebyla jsem úplně probuzená, když mi Lucien pomáhal na nohy. Údy mě stále bolely, modřiny se mi uhnízdily hluboko ve svalech jako duchové, kteří odmítají zmizet. Jeho tichý hlas – "Spi" – mi stále rezonoval v mysli, jemný jako mlha, těžký jako rozkaz. Vzpomínala jsem na to, jak jeho prsty spočinuly na mém spánku, na tíhu deky, do které mě zabalil. V těch chvílích jsem si připadala