Veronika ho druhý den ráno líně pozorovala, jak se obléká oním nespěchavým způsobem, který mu byl vždycky vlastní. Její oči ho hltavě sledovaly, na tváři se jí usadil úsměv. Zůstal s ní celou noc, i když část sebe držel zpátky. Moc jí na tom nezáleželo, protože věděla, že se mu dostala pod kůži a že jedna jeho část bude navždy patřit jen jí.

„Jdeš dnes na cvičiště a budeš trénovat nové stráže, že?