Emery na sebe zatlačil ještě víc. Les, tak dobře známý z dob, kdy lovil a sháněl potravu, aby uživil sebe a Aurelii, byl teď jeho útočištěm i zbraní.

Praskot větví a suchý šelest listí pod nohama značily jeho cestu. Každý krok byl zběsilou šmouhou a zanechával za sebou jen ozvěnu jeho rychlého tepu, jak mizel v hlubinách lesa.

"Krucinál! Kde je!?" Slábnoucí výkřik naznačoval jeho náskok – prozatím