EMERY

Emeryho tělo křičelo vyčerpáním.

Každý chroptivý nádech mu spaloval plíce, každý krok vysílal do jeho olověných údů záchvěvy. Přesto běžel dál, hnán slepým instinktem přežít.

„Zatraceně, kéž bychom si ten šíp nechali!“ zaskřípal za ním hlas vraha, následovaný zlověstným šepotem oceli tasené z pochvy.

Emery zareagoval bez přemýšlení, vrhl se zoufale do strany a sotva se vyhnul neviditelné čep