Velký král Alaric se zastavil a studoval výraz Vědmy. Lítost v jejích očích mu byla dostatečnou odpovědí.

„Nechte mě hádat. Nemůžete mi to říct.“ Poslední zbytek naděje mu vyklouzl z rukou.

Vědmin stisk hole zesílil. „Obávám se, že na tohle musíte přijít vy sám, vznešený velký králi.“

Alaricovy rty se stiskly do úzké linky a zračila se v nich jeho frustrace.

Před nimi Emery zezadu popadla Aurelii,