„Obávám se, že ano, Vaše Veličenstvo.“

Zavřel oči. Nepromluvil ani se nepohnul, jen tam tiše seděl.

Merilyn měla náhlé nutkání natáhnout k němu ruku, nabídnout mu alespoň špetku útěchy. Ale nebyla tak pošetilá, aby se dotýkala samce, který bojoval s tahem své říje.

„Je mi to tak líto, Vaše Veličenstvo,“ řekla tiše.

Zasmál se, zkrátka a bez humoru. „Proč? Není to vaše vina. Já jsem ta zrůda, která