Té noci Alaric spal a viděl je.

Na břehu řeky stáli jeho synové – Myka a Alvin. Ale na rozdíl od minulosti nebyli smutní. Jejich oči už nenesly tíhu viny nebo smutku.

Ne, jeho synové se usmívali a mávali na něj.

Alaric se rozběhl z protějšího břehu, voda se při jeho přechodu rozestupovala v jemných vlnkách, a když k nim dorazil, přitáhl si je oba do pevného objetí.

„Otče…“ zašeptal Alvin chraptivě