„Nikam tě jít nenechám.“

Zírá na mě svýma širokýma kaštanovýma očima a snaží se mě pochopit. Kousek vedle si všimnu sirek a malého aerosolového spreje.

„Ty jsi ten oheň založila, že ano?“ zeptám se, zatímco se plameny přesouvají z jednoho ohořelého stromu na druhý.

„Ne.“ zamumlá, ale její odpověď zní plná zoufalství a smutku. Jako by to bylo dítě hubované za rozlité mléko

„Tvoje duše mi říká něco