Abraxas

Můj pohled klouže po ráně na Madisonině tváři. Klaus odvedl dobrou práci, když ji sešil, udělal to co nejčistěji, ale bylo to přesně tak, jak řekl – zůstane jí jizva, trvalá připomínka toho, co se stalo.

Už se nedokázala hojit, všechno jí teď mohlo ublížit.

Její dech je pomalý a pravidelný. Její bledou kůži hyzdí ošklivé fialové modřiny a její duše puká přímo před mýma očima.

Už jsem k ní