Zastaví se v kreslení a pomalu položí tužku. Zvedne své drobné tělíčko z podlahy a se svraštělým obočím přejde ke mně.

„Tu paní venku?“ zeptá se mimoděk.

„Ano. Viděl jsem, jak ses na ni dívala. Vím, že jsi ji četla.“

„Není šťastná. Kdysi dávno byla a pak se něco změnilo. Není to temné, ale není to ani světlé.“ Dottie si poklepe na hruď. „Bolí ji to, ale nechce, aby to někdo věděl.“

„Proč jsi utekl