„Nemáš syna,“ opakuje.

„Dottie, tohle nemůžeš říkat.“

„Ale je to pravda.“ Její oči z mých neuhnou. „Vidím ho.“ Ukáže na mě.

Očividně jsem ji přeceňoval. Možná byla trochu šílená.

„Temnotu?“ ptá se jí Damien s nádechem obav v hlase.

Zavrtí hlavou. „Jen smutek a je to úplně prázdné.“

„Tohle nehodlám poslouchat!“ vyštěknu a zvednu se na nohy.

Dorothy mě popadne za zápěstí. „Hledej světlo!“

Vymaním si