Tiché vrčení motoru auta bylo po několik minut jediným zvukem. Míjeli vysoké brány a tlumená pouliční světla, zatímco město opodál tiše tepalo životem.

Uvnitř kabiny seděl Alejandro vpravo, nohy nenuceně překřížené, hlavu opřenou o opěrku a na rtech mu pohrával nepatrný úšklebek.

Ten typ úsměvu, který se mu nedostal do očí. Martins seděl vedle něj, výraz jako z kamene; byl to muž, který na to byl