Dům byl opět tichý, nezůstal v něm už nikdo jiný.

Marcelininy kroky už dávno utichly, přesto její slova na Alejandra stále doléhala jako závaží připevněná k hrudi.

Zůstal u jídelního stolu déle, než si uvědomoval, a zíral na jeho vyleštěné dřevo.

Nejsi svůj otec.

Ta slova se ho držela a drásala ho. Neměla na to však žádné právo.

Už ho nebavilo zůstávat dole, otočil se a zamířil ke schodům prudkým,