Amy

Noahovo chování je znepokojující, a přesto ho nezpochybňuji. Nemůžu. Ne, když mi drsné bříška jeho prstů začnou masírovat záda. Je to tak příjemné, že na prostěradle taji a nechávám ho být tou ochrannou velkou lžící, která mě zezadu objímá.

„Máš svalové uzly,“ zamumlá Noah.

„A čí myslíš, že je to vina?“

Zasměje se. „Předpokládám, že si myslíš, že za to můžu já?“

„Přesně tak.“

Další zasmání. „J