„Ach, Damiene! Konečně jsi zpátky,“ řekl Kevin s jasným potěšením.

V té chvíli vešel Damien do jídelny. Krátce se na svého otce usmál, aniž by cokoli řekl, než usedl na své obvyklé místo po mém boku. Na rozdíl od doby před naší hádkou se po mně ani neohlédl, natož aby mě jakkoli pozdravil. Začala jsem přemýšlet, jestli si naši rodiče všimli, že se mezi námi něco změnilo.

Lhala bych, kdybych řekla,