Už jsem skoro usínala, když mě najednou Hayden chytil za ruku. Držel mě za ruku, jak jsme tam leželi bok po boku a zírali na hvězdy na obloze. Přála jsem si, aby hvězdy neměly oči a nebyly svědky toho, co jsme právě udělali. Byla to tak hloupá myšlenka a já si kvůli ní připadala taky hodně hloupě.

„Proč jsi plakala?“ zeptal se Hayden zčistajasna.

Upřímně, neměla jsem tušení, o čem to mluví.

„Cože?