„Haydene... jsi tu opravdu?“ zeptala jsem se nepřítomně.

„Když se dokážeš zeptat na takovou hloupost, myslím, že už jsi v pořádku. Odvedu tě zpátky,“ odpověděl, než uvolnil paže, jimiž mě objímal.

Vzhlédla jsem k jeho tváři, ačkoli jsem věděla, že můj obličej teď musí vypadat naprosto příšerně – oči opuchlé, nos zarudlý a rty oteklé od pláče. Přesto jsem si chtěla prohlédnout jeho tvář zblízka.