Odhlédneme-li od faktu, že jsem plakala, stále jsem se svíjela v Christopherově náruči. Objal mě a řekl mi, abych se nebála, že je po mém boku. Odpověděla jsem, že se pořád bojím, pak se mu natiskla do náruče a kousla ho do paže. Přesto nevydal ani hlásku. Po injekci mě pak poplácal po zádech a útěšně řekl: „Už je po všem. Neboj se. Jsem tu s tebou.“

Jak trapné. Jako dvacátnice jsem se bála injekc