Lyleův trhaný dech se nesl temnou chodbou. Hleděl mi přímo do očí svýma široce rozevřenýma, nemrkajícíma očima. Zdálo se, že ho přemohly nevysvětlitelné emoce, než nakonec tichým hlasem řekl: "Uvěříš mi, když řeknu ano?"

Uchechtla jsem se a zamrkala. "Proč si na to nevsadíš?"

Nezáleželo na tom, jestli mluví pravdu nebo ne. Koneckonců bych mu stejně nevěřila ani slovo. Bylo docela k smíchu, že jsem