Myslela jsem, že budu honit jeho stín jako ve dne a prosit ho, aby neodcházel. Ale sotva jsem vyšla ze dveří, uviděla jsem ho, jak se kvapně vrací. K mému zděšení jsem se nedokázala včas zastavit, protože jsem běžela příliš rychle. Když se naše těla střetla, padla jsem mu do náruče.

Měl pevnou hruď, tvrdou jako skála, takže když jsem do něj narazila – nosem napřed –, bolest mi vhrkla slzy do očí.