Všechno se to seběhlo tak rychle. Sotva jsem měla čas zpracovat svou reakci. „Děkuji, paní Laneová. Moc vám děkuji.“

Přiškrceným hlasem jsem jí znovu a znovu vyjadřovala svou vděčnost. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Byla jsem šťastná, že mě Christopherova rodina konečně přijala. Zároveň jsem chtěla propuknout v pláč, možná proto, že tohle štěstí ke mně nepřišlo snadno.

„Děkuji, pa