Jessa

Na chodbě bylo sice větší ticho než v jídelně, ale krev mi v uších pořád bušila jako o závod.

Noah šel vedle mě, jen tak daleko, aby se naše ramena neotřela, a ani jeden z nás nepromluvil.

Nevypadal tak domýšlivě jako obvykle – nezbývalo nic z toho okouzlujícího úsměvu nebo nenuceného sebevědomí, které vždycky nasadil, když byl mezi lidmi.

Vypadal prostě… unaveně.

Zastavili jsme u dveří, kte