Z pohledu Avery

Souhlasila jsem, že se dnes večer, o našem prvním Dni páření, poprvé vyspím se svým přítelem Ryanem.

Když jsem rozrazila dveře jeho pokoje, uviděla jsem ho celého sexy a nahého, přesně jak jsem si představovala.

Ale s jinou ženou na něm.

Mou mladší nevlastní sestrou Zarou.

"Co to-" Ztuhla jsem ve dveřích.

Zara seděla na Ryanovi obkročmo čelem ke mně. Když si mě všimla, ušklíbla se, zavzdychala a sklonila hlavu, aby Ryana kousla do krku.

"Ach ano. Přesně tak!" řekla a dýchala mu do ucha. Ryan zavrčel, zvedl ji a překulil se na ni.

Žaludek se mi obrátil naruby. Měla jsem pocit, že se pozvracím.

Pak si mě Ryan všiml a ztuhl. "Avery," vydechl.

Tváří mu kmitl pocit viny, ale jeho ruce neopustily Zařiny boky. V pokoji se na chvíli rozhostilo ticho.

"Zara a já jsme právě zjistili, že jsme osudoví druhové," Ryanova slova mi bušila do srdce.

Osudový druh.

O Dnech páření mohli vlkodlaci starší devatenácti let ucítit a poznat své osudové druhy.

Přitažlivost mezi osudovými druhy je neodolatelná. Dokážou u sebe navzájem vyvolat říji už jen tím, že se na dálku ucítí. Jakmile se osudoví druhové najdou, spáří se a navzájem se označí, čímž vytvoří pevné pouto propletené přitažlivosti, které trvá celý jejich život.

Jediný způsob, jak odolat osudovému druhovi, bylo označit vybraného druha dříve, než potkáte toho osudového. Přesně to jsme chtěli s Ryanem udělat dnes večer o našem prvním Dni páření.

Věděla jsem, že nikdy nebudu mít osudového druha, protože můj vlk se zdál být spící. Když se všichni začali proměňovat do své vlčí podoby a komunikovat se svým vlkem, já neměla nic.

Přesto jsem vzadu v mysli cítila, že tam můj vlk je. Nikdo nevěřil tomu, co říkám, a tak se to stalo terčem vtipů mých trýznitelů, obzvláště ze strany skupinky mé sestry Zary.

"Zrůdo bez vlka."

"Ubohá lidská lhářko."

Říkali mi tahle slova do očí v přesvědčení, že jsem příliš slabá na to, abych se bránila bez vlka v sobě.

A přesto jsem byla s Ryanem, dědicem Alfy. Dělal, co mohl, aby mě ochránil; oba jsme věřili, že jsme si souzeni.

Takže dnes večer, na Den páření, jsme s Ryanem plánovali, že se spáříme a označíme jeden druhého, aby mě mohl navždy chránit.

Byl jediným světlem v mém životě.

Ale teď mi ho vzala Zara.

Jak se ke mně mohla Měsíční bohyně takhle zachovat?

"Vybral sis Zaru? Přestože víš, že mě tak dlouho šikanovala?" V hrdle mi uvázl vzlyk, ale odmítala jsem ho ze sebe vydat.

Nenáviděla jsem, jak se mi třásl hlas, když jsem se mu dívala do očí. Do očí muže, o kterém jsem si myslela, že je láskou mého života. Muže, kterému jsem se dnes večer chtěla odevzdat. Dokonce jsem si pod kabát vzala tajné spodní prádlo, abych tu zvláštní příležitost uctila.

Teď Ryan vypadal, že se chce omluvit. Jeho pohlednou tváří kmitl záblesk lítosti.

Zara ovinula jednu paži kolem jeho krku a trhla jím blíž k sobě, přičemž se na mě z postele ušklíbla.

Ryan zatnul čelist. "Osudoví druhové dělají jeden druhého silnějším, Avery."

"Takže jsem pro tebe nic neznamenala?" Vzlyk se prodral ven.

"Ave--" Ryanova tvář zjemněla, začal se od Zary zvedat a natáhl ke mně jednu ruku.

Zara zvedla ruku, propletla své prsty s jeho a zastavila tak jeho gesto. Oči se jí na mě zaleskly zpod tmavých řas.

"Ryane, Den páření je ten nejlepší čas na to, abys se svou osudovou družkou zplodil toho nejsilnějšího dědice Alfy..." Prohnula své nahé tělo vzhůru k němu.

Ryan polkl a naklonil se zpátky dolů, aby se otřel nosem o Zařin krk.

V jeho očích jsem zahlédla žlutý záblesk vlka. Když ke mně znovu vzhlédl, muž, kterého jsem znala, byl pryč. Zůstal jen chlad.

"Vypadni, člověče," zavrčel na mě Ryanův vlk.

Po tvářích mi tekly slzy. Potlačila jsem vzlyky, vyběhla ven a vrhla se po skrytých stezkách do starého lesa.

Kam jsem mohla jít?

Bylo jen jediné místo, o kterém jsem věděla, že je bezpečné, místo, kam jsem se vždychy uchylovala, když jsem si potřebovala zahojit rány.

Tiché malé jezírko ukryté v lesích.

Voda se ve svitu měsíce slabě třpytila. Usadila jsem se na břehu, kolena přitažená k hrudi, a nechala chladivý mech pode mnou zmírnit tíhu, kterou jsem nesla.

Slyšela jsem chrapot svého dechu, těžký slzami v hrdle.

Pomalu ke mně pronikaly zvuky noci. Vánek ve stromech a šustění listí na zemi.

Pak jsem uslyšela jiný, mnohem zlověstnější zvuk. Vzdálené vytí vlků.

Samozřejmě. Dnes v noci byl Plný úplněk páření. Hordy neovladatelných tuláků bez druha budou tuto noc mnohem neklidnější.

Ačkoli bylo nepravděpodobné, že by mě tu někdo našel, také to nebylo bezpečné. Musela jsem se vrátit zpět do městečka smečky.

Utřela jsem si slzy do rukávu a chystala se postavit na nohy a vyrazit zpět, když jsem ucítila něco lahodného a opojného.

Tělem mi projela vlna horka, od kořene páteře až po konečky prstů. Do těla mi udeřila touha, přelila se přes mě a zanechala mě bez dechu.

Co to bylo?

Znovu jsem se zhluboka nadechla. Potřebovala jsem víc toho, ať to bylo cokoli. Mé tělo po tom prahlo každým nervem a vláknem.

Zatímco jsem se ztrácela v tom mlhavém, rozptylujícím pocitu, najednou mi došlo, že tohle by mohla být... říje?

Jak je to možné? Myslela jsem, že můj vlk spí.

Ať je to cokoli, musím hned domů.

Blízko bylo nebezpečí a já neměla žádného druha - už ani toho vybraného - se kterým bych tuto říji mohla sdílet.

Zavrtěla jsem hlavou ve snaze rozehnat ten závratný pocit. Podařilo se mi postavit na nohy a vydala jsem se na cestu domů, ale ta opojná vůně ke mně stále přicházela a sílila, jako by vycházela z někoho, kdo běží mým směrem.

Bylo tohle to, co u mě vyvolávalo říji?

"Chlapi, podívejte, co jsme našli," promluvil najednou hluboký hlas od okraje lesa. "Vlčice v říji."

Prudce jsem se otočila čelem k muži, který vstoupil na mýtinu. Byl vysoký a štíhlý. Na tváři měl několikadenní strniště.

Ze stromů vystoupili další cizinci. Měli na sobě hrubou džínovinu a kůži. U opasků jim visely nože a sítě.

Páchli potem, což téměř blokovalo tu nádhernou vůni z dřívějška.

Musí to být tuláci! Uvědomila jsem si s hrůzou.

"Hledáš něco, krásko?" záblesk zubů ve tmě pod tmavými, zastíněnými jamkami místo očí.

"Ne, zrovna jsem odcházela," slyšela jsem, jak se mi třese hlas.

"Proč bys odcházela? Pokud hledáš druha-" muž se trhaně nadechl a významně zavětřil, "a rozhodně to voní tak, že ano... pak jsem si jistý, že tu máme několik mladých samců, kteří by ti rádi pomohli, že, chlapi?"

Ozvalo se zamumlané souhlasení. Začínali se za mnou rozptylovat do vějíře a odřezávali mi ústupovou cestu.

"B-Běžte ode m-mě dál," zkusila jsem zavrčet. "N-Nechci vás!"

Další muž se zasmál. "Vypadá to, že tu máme pěknou divošku, chlapi."

Muž se vrhl vpřed. Ucítila jsem, jak jeho prsty chňaply po lemu mého kabátu a trhly mnou dozadu k němu.

Když po mně sáhl, do očí mi vhrkly slzy.

"NECHTE JI BÝT!"

Hlas se vzduchem rozlehl jako prásknutí hromu. Ta opojná vůně, která vyvolala mou říji, mě okamžitě zahalila.