Emrys vešel do dveří, v ruce slunečnice a žluté růže, a zatímco mu naše dcera objímala nohu, kráčel s rozzářeným úsměvem přímo ke mně.

„Má drahá,“ pronesl, když jsme se objali, jeho vůně, uklidňující vůně borovice, se nikdy nezměnila, a já ho objala tak pevně, jak to jen šlo. Byl pryč jen měsíc, což bylo dost dlouho, ale ani to nebylo nejdéle, co kdy byl pryč.

„Lásko moje,“ odpověděla jsem a cít