Sadie se křenila jako dítě, když vybíhala z paláce. Daphne ji s úsměvem na tváři sledovala. Sadie měla pravdu. Byla tak pohlcená vším, co se v poslední době dělo, že úplně zapomněla, jaké to je opustit brány paláce a někam jít.

Sadie byla jako obvykle samý smích, zastavovala se u každé květiny, aby ji utrhla. Přiložila si ji k nosu a zhluboka nasála vůni.

„Ach! Ta tak krásně voní, má princezno.“

„