Emeryino tělo se celé zkroutilo v křeči, jak jí zmítaly čerstvé vlny říje, a její roztřesené nohy se znovu sevřely. Alaric však držel její kolena od sebe a se zúženýma očima ji zkoumal.

"Prosím, už to tam znovu nedávej," žadonila, chvěla se jako plamen svíčky ve větru a zběsile vrtěla hlavou ze strany na stranu. "Prosím, snažně tě prosím."

Její vchod byl... zavřený. Neprodyšně uzavřený. Jako škebl