KAT

Byla to ta nejnepříjemnější večeře, u jaké jsem kdy seděla. Hunter seděl na podlaze v obýváku, nohy roztažené, a rýpal se ve svém jídle z krabičky. Už nebyl flirtující. Jen tichý, uzavřený, natočený k oknu, jako bych tam ani nebyla.

Napůl jsem očekávala, že noc skončí stejně jako ta předchozí – mnou emocionálně zničenou a fyzicky zhuntovanou.

Odstrčila jsem jídlo a odkašlala si.

„Ještě jednou